#MM

 

Prosím tě, co je to tvoje #MM? Jo, aha, hm, to je dobrý. No, ale hele jako, koukej nám ukázat nějakou fotku, nebo si budeme myslet, že sis ho vymyslela…

Je 5.1.2018, když mi Bára, kolegyně z bývalé práce, ukazuje byt, který teď bude na pár měsíců i mým a předává mi klíče.

B: Hele jo, on tu teď nikdo není, Půďa přijede až zítra a Mája dneska večer, ale vědí o tobě a těšej se na tebe.
M: Cože? Jaká Mája? Aha, jasně, Marek, a Půďa se teda jmenuje Honza, jo?
B: Jo jo, ale nikdo mu tak neříká a Mája, můj bratranec, to tu má celý na starost. Už musím jít, tak pusu a uvidíme se v červnu.

Zatímco Báru objímám a přeju jí na Erasmu v Maďarsku hodně štěstí, tiše lituju, že se vrátí 🙂
Byt je velkej, světlej a jeho energie, která nemám ponětí, odkud se bere, mě mile vítá. Dneska si tu jen vybalím, říkám si, když otevírám přecpaný příruční kufr, večer mám rande s kamarádkou v centru, a tak ještě přespím u babičky a ráno si sem vezmu zbytek věcí. Z přemýšlení mě vytrhává zvuk klíčů v zámku a něčí kroky v chodbě.

Otevírám dveře svého nového království a věnuju úsměv týpkovi v džínách s šedivou bundou a batohem.
Ty jo, kdo kromě studentíků dneska ještě nosí batoh? Bleskne mi v první chvíli hlavou, zatímco ho v rychlosti sjíždím pohledem od hlavy k patě. A taky je docela malej, pomyslím si. Hele, chceš tu bydlet nebo se seznamovat? Vidíš, tak buď milá, ať si ten kufr nemusíš zase balit, kárá mě moje vychovanější já.

Pak se chlapec jeden florbalovej pěkně usměje, vesele pozdraví a jako by se nechumelilo, hodí do prázdné chodby vtip o tom, že si můžu tipnout, kterej z těch dvou kluků spolubydlících on vlastně je, protože ví, že jsem Půďu ani Máju ještě neviděla. Nespletu se, a tak mám tu čest s Markem. Pomalu začínám rozumět té energii, která plní každou místnost, teď už i mého bytu.

O deset dnů později už jsou mi batoh i výška úplně jedno, a tak na zasněženém Hradě vzniká #MM. Dvě velké osobnosti, které si vše rády rozhodují a dělají po svém. Jedna nerada dělá kompromisy a slovo problém nemá ve slovníku. Druhá je tvrdohlavá a slovu neúspěch odmítá rozumět.

Dlouho jsem přemýšlela, jak je možné, že to celé tak hezky funguje. Taky jsem uvažovala nad tím, jak tenhle článek podat, abychom nevypadali jako Úžasňákovi 🙂 Risknu to, snad se mi to povede…

Myslím, že aby člověk mohl dělat radost ostatním, aby mohl pomáhat a být pro někoho oporou, měl by mít na prvním místě především sám sebe. Nejde o sobecké JÁ CHCI, ale o naplnění vlastních potřeb, díky kterým jsme schopni pak uspokojit potřeby našich nejbližších. Chtít a potřebovat je velký rozdíl. A tak mají ty dvě osobnosti na prvním místě sami sebe, aby pak mohli tvořit to hezký MY DVA.

A ono to pak prostě celé jen tak je.

Jednoduše.

Obyčejně.

Moje nejlepší kamarádka napsala, že je to Štěstí. Otázkou je, co je Štěstí? Já to nevím, ale jsem přesvědčená o tom, že naše radost z bytí, jak to celé krásně pojmenoval #MM, není samozřejmost. A že je potřeba si ho každý den vážit.

Even when the weather is low
We’re a beautiful thing together

– Grace VanderWaal –

No a samozřejmě nesmím zapomenout na Báru, které jsem po deseti dnech velmi drze oznámila, že se asi nebude mít kam vrátit, a ona s nadšením řekla, že to vůbec nevadí a že ‚se to pak nějak vyřeší‘ – Báro, děkujeme ti, jsi nejlepší 🙂

#tojsemztohojelen