První lekce

 

Je v pořádku, že jste z nich Jelen. Proto se dějí. Každý den bez rozdílů.

Abychom si uvědomili, že život máme jenom jeden. Ten svůj. Abychom se naučili být za něj zodpovědní. V každé chvíli. Abychom si uvědomili, že je štěstí mít na výběr. Ač se nám všechny volby příčí. Abychom za všechna svá rozhodnutí nesli následky. I když to kdesi uvnitř opravdu bolí. Abychom v nejbližších našli ještě bližší. Napořád. Abychom přestali soudit druhé. Protože na to nemáme právo. Abychom přestali podceňovat. Svůj vnitřní hlas především. Abychom si vyplakali oči. I přesto, že nás ostatní vidí. Abychom se naštvali. A jen tak nás to nepřešlo. Abychom si řekli o pomoc. Bez řečí.

A tak se v ní na konci července ocitám. Tak moc si přeju být zase ta malá Míša, co nepůjde na vysokou, protože by z ní spadla. Ale nejsem a padám i bez vysoké školy. Zatímco bojuju sama se sebou, tvoří se kolem mě kruh. Po špičkách, ale s rozhodností sobě vlastní, ho moji nejbližší pevně uzavírají. Celý srpen sedím tiše uprostřed a přemýšlím, proč o svém dobru nemůžu rozhodovat sama. Marně hledám důvěru ve svoji intuici a zdraví. A kupodivu ji nenacházím ani na pohotovosti ve vojenské nemocnici, kam se dostávám na konci srpna se zánětem ledviny. O pár dnů později, kdesi uprostřed Moravy, píšu:

 

„Až to dokape, tak se vám uleví, ráno si dojdete do lékárny pro antibiotika a zítra si odpočinete.“

Ve velké chodbě pohotovosti zůstal z několika nočních pacientů sedět už jen #MM. Když jsem s úlevou v očích i zádech vyšla v půl třetí ráno z ordinace, v polospánku mě objal. Oba jsme za sebou měli dlouhý den.

Takových dlouhých dní už máme za sebou letos několik, uvědomila jsem si o dva dny později, zatímco jsme seděli v útulném rohu velké místnosti, kterou plnila okouzlující hudba. Kdy asi přijdou další, zeptala jsem se sama sebe, aniž bych chtěla znát odpověď.
Těžko říct, zešeptala jemně přes celou místnost tak, abych ji slyšela.
Pak vstala z velké dřevěné stoličky a vtančila doprostřed místnosti, kde udělala okouzlující piruetu. Tajil se mi dech při pohledu na něco tak křehkého. Její upřímná tvář tolik prozrazovala pro mě, kolik pro ostatní vidět nikdy nebude. Ale budu tady, řekla pevně svým jinak zvonivým hlasem, když se zastavila. Při svém prohlášení ani na okamžik nezaváhala, jediný vlas se nepohnul, oči nemrkly, rty měla pevně sevřené svým přesvědčením.

Než jsem stačila cokoliv říct, roztříštila se na tisíc malých kousků do celé místnosti. Hrstka se jich schovala do láhve bílého v lednici, další se ukryly do slánky a další mezi stránky tlusté kuchařky. Některé kousky vlétly do vyhaslého krbu, jiné se zatoulaly do ošatky s vajíčky, ze kterých nám ráno kuchař připraví snídani.

Byla to Láska. A zítra jí objeví tolik lidí, pomyslela jsem si, když mi došlo, kam všude se schovala, aby počkala na svou příležitost. A můj kousek?

Konečky vlasů měl ještě mokré ze sprchy, obličej uvolněný od práce a myšlenky soustředěné na knížku, když pomalu upíjel ze sklenky bílého. S úsměvem jsem ho pohladila po tváři a políbila na spánek.

Byl tady. Vedle mě. Na tak dlouho, dokud si budeme za odměnu.

 

Neumím s jistotou říct, že právě v tenhle okamžik se něco zlomilo, jediný zlomený je tu celou dobu moje zdraví. Poprvé od návratu z Německa a vlastně i poprvé ve svém životě si ale uvědomuju, že nemám sbalený kufr ani zařízenou letenku. Nikam neutíkám. Pocit uvědomění si, že se nechci sbalit a odjet kamkoliv, kde na všechno zapomenu, mě věrně doprovází. Jako by tušil, že o něm někdy napíšu a že mu budu vděčná.

A tak se jen opírám a čekám, až to všechno přejde. Někdy je mi líp a někdy zase hůř. Občas, protože mě moje nesamostatnost vytáčí, dělám všechno proto, abych se opřít nemusela. Jsem nepříjemná, zlá a nevděčná. Jednou klidně nahlas uvažuju, že by mi samotný nejspíš bylo o dost líp.

Ty ale moc dobře víš, že nebylo. A tak jsi tady každý den. Rušíš práci i tréninky a bereš mě s sebou všude, kam to jen trochu jde.

Obdivuju Tě. Já bych tu pro sebe nebyla.

Zatímco já pár dnů po dobrání antibiotik ubíhám svých prvních 5 kilometrů, září nikam nespěchá. A ty taky nebudeš, vzkazuje mi moje zdraví, když se druhý den probouzím. Mám teplotu a kromě ledviny mě bolí i noha. Tenhle stav trvá celý září a tak, abych ze svého nefunkčního těla nevyskočila, začínám psát tenhle článek. Nevím, kdy ho sem dám a uvědomuju si, že je mi to jedno. Všechno je mi jedno, hlavně, když budu zase zdravá, opakuju si večer co večer, zatímco se nořím do snů. Na jakýkoliv pohyb mi nezbývá než opět rezignovat, a tak se balím do tepla a čekám na říjen.

Přichází pomalu. Každé ráno nezapomene na pořádnou porci mlhy stejně, jako já při krátkých procházkách nezapomínám na několik vrstev oblečení a šálu. Ráno spolu chodíme Petřínem a pozorujem krásnou Prahu, večer se necháváme dvaadvacítkou provézt okouzlujícím centrem, abychom se pak u dveří rozloučili. On zůstává venku a halí všechno do mlhy, já spěchám pod velkou peřinu a na čaj.

Jinak nespěchám vůbec nikam. Často se přistihnu, že toho, kdo na mě mluví, vůbec nevnímám. Uvědomuju si, že jsem poprvé v životě svým vlastním pozorovatelem. Nechávám se být a koukám, jak jsem. Jaká vlastně? Zatím ještě nevyrovnaná ale přesto mnohem klidnější. Neusměvavá na povrch, zato spokojenější uvnitř. Na pohled jsem hodně unavená, kdesi v sobě ale nacházím světlo a pomalu ho proplétám kolem vyčerpané duše. Je zbědovaná a smutná, víc už se ale trápit nechce, a tak se nebrání. V listopadu ji poprvé od úrazu kolene vezmu na hot jógu. Kašlu na všechny rady kolem toho, že teplo noze po operaci neprospívá. Druhý den se semnou jde projít do fitka na pás a třetí ráno už zase leží na podložce ve čtyřiceti stupních. Neuplyne ani týden a já cítím, že se moje duše, moje já, které jsem v polovině července naprosto ztratila, pomalinku rozsvěcí.

A tak celý listopad dělám další a jistější kroky, běžet se zatím neodvažuju. Abych se ujistila, že už je to všechno za mnou, často se otáčím. Není to veselej pohled, ale je můj a už na vždycky bude mojí nedílnou součástí. Každé jedno otočení mi připomíná, za co všechno jsem a mám být vděčná, Tobě především, maminko.

 

#tojsemztohojelen