Tady je to víc perspektivní
Máte všechno a jedete do ničeho. Kde budete bydlet? To se asi brzo vrátíte, když vám to nevyjde, viď? A co když se nebudete moct vrátit kvůli covidu? A co když budete pozitivní den před odletem? Ta vlhkost je tam prý hrozná. A co když vám tam nebude chutnat jídlo? Já bych se radši moc netěšila, být vámi. Podle mě je nezodpovědný odjet a nechat tu rodinu. A co když se vám tam něco stane?
Původně jsem chtěla napsat, že je důležitý, si svoje rozhodnutí před sebou obhájit, ale tu větu jsem smazala. Pro mě bylo důležitý, že jsem si tuhle cestu sama se sebou schválila, ne obhájila. Že jsem si sedla se svým já na postel a uvědomila si, že to určitě někdy bude hrozný a nemyslitelně jiný. Bude a já to přijímám. Nic jiného mi, jestli chci odjet a poznávat svět, nezbývá. Tečka.
A tak, jestli vám můžu směle poradit, nebojujte s nikým z nich. Babička bude mít šílenej strach i po vysvětlování a v lepším případě si to zítra nebude pamatovat. A máma vám do letadla ty řízky nasmaží tak jako tak. Nechte všechny kolem sebe, ať dělají, co potřebují. Ať se bojí i ptají – zkrátka, ať to bude před vaším odjezdem cokoliv, nechte to být. Oni vám to opravdu přejou, ale taky se o vás hodně a upřímně bojí. To, že vy taky, jim neříkejte.
A to, že možná budete bydlet v téhle krásné chaloupce, radši taky ne 🙂
A co když se s Metodikem rozejdete?
Zeptal se někdo. Tenhle dotaz mě jako jedinej upřímně překvapil. Dali jsme se dohromady po 16 dnech, co jsem se k Metodikovi s Půďou přistěhovala na Hrad. On tvrdí, že to věděl na první pohled, mě kluci v džínech a s baťohem nikdy nebrali. V hlavě jsem měla hodně pochybností a strachů, ale tenhle nikdy. Vlastně mě nic takovýho nenapadlo nikdy za ty 3 roky. Metodik totiž slíbil, že postaví dům a velkou knihovnu, že budeme mít 2 psy a že bude vždycky dělat to, co ho baví, protože to jinak neumí. A taky, že spolu budeme 127 let. Už nám zbývá jenom 124, tak ať stojej za to!
