O Niasu ani zmínka
Je plno informací, který si před odletem do Indonésie můžete najít. Jídlo, podnebí, kultura, náboženství. Poslední bod považuju tak trochu za povinnost, abych měla představu, jestli jsou ty dvoudílný plavky na pláž vhodný, nebo mě rovnou zavřou. Ovšem na Google se Indonésie, alespoň před naším odletem, smrskla na dva ostrovy – Bali a jeho turisticky chudšího kamaráda Lombok. O Niasu ani zmínka, a tak to všechno zmiňuju níže. Část informací je z dvouměsíční zkušenosti a další jsou od místního majitele hostelu, našeho přítele Arifa, který se na Niasu narodil a má tu rodinu.
…že je tu prý vlhko
No, nebudu vám lhát. Je tu prostě zatraceně vlhko. Ty hodiny hot jógy před cestou určitě nebyly na škodu, ale na celej den ve 28-32 stupních a 80-95 % vlhkosti tady mě nepřipravily ani zdaleka. Určitě je to individuální, ale já to ze začátku na ostrově moc nedávala – těžko se mi dýchalo, byla jsem unavená, neměla jsem hlad, což vůbec nepomáhalo energii a kolečko neschopnosti něco dělat, se točilo a točilo.
Pomohlo až každodenní ranní cvičení, na který nedám od tý doby dopustit dopustit. Metodikovi se dýchalo dobře, ale cvičit ráno začal taky a říká, že je mu pak přes den v místních podmínkách mnohem líp. On ale hůř snáší teplo, než vlhko, takže zatímco já se slunim, on se schovává do stínu.
Jak je to s oblečením?
Oblečení jsme sušili na bambusovým věšáku na sluníčku do dvou hodin odpoledne. Později odpoledne a večer byla vlhkost vyšší a v noci to byla většinou úplná prádelna, občas spojená s vydatnou bouřkou. Jinak s tím sušením prádla je to na Niasu všelijaký – někdo je bohatší a má věšák a někdo prostě rozloží prádlo na zem, na keře nebo stromy vedle domu. Jo a že bude pršet poznáte spolehlivě, místní ženy totiž naběhnou a svoje čerstvě vypraný prádlo z těch zaprášených keřů i věšáků poctivě posbíraj.
S pračkou je to na Niasu podobný, jako se sušákem. Někdo jí má a někdo ne. Lidé ve městech i ve vesnicích si je za malý poplatek sdílej nebo perou ve stokách. My jsme jí v hostelu neměli, takže nám všechno prala a sušila manželka Arifa. Na jednom přehozu na pláž mi na památku zůstaly rezavý fleky, takže určitě doporučuju zabalit si to, co se vám může v místní pračce snadno zničit.
Máte koš? A mohla bych ho vidět?
Nemohla. Nejsou. Nenajdete. Ani místní ho nehledají a všechno buď hodí, kam se jim zlíbí nebo odpadky prostě spálí. A nemůžete se na ně za to vůbec zlobit, protože to není místní ale národní problém. Sama vláda neví, jak s odpadky naložit a konkrétně na Niasu v tomhle směru nepodniká vůbec nic. Místní to taky štve, ale všechno spálit, vyhodit za dům nebo do moře, je pro ně nejjednodušší a jediná varianta, jak odpad nehromadit doma.
Ptáte se, co s tím? Na Niasu bohužel zatím nic. Je to tak málo navštěvovanej ostrov, že tu ještě nikdo z west people – tak se tu označují lidé ze západu a běloši – natrvalo nebydlí. Na Lomboku, kde jsme teď, už se usadilo plno lidí ze západu, založili organizace a vzdělávaj hlavně děti ve školách. Ale o tom si Nias může bohužel zatím nechat jen zdát, stejně jako o udržitelným balení pro takeaway. Kafe v plastovým kelímku s plastovým brčkem a v taštičce není výjimkou. Při zásnubách a dalších slavnostech dostanou všichni jídlo v plastový krabičce a třetinku vody v plastovým kelímku. Víckrát jsem slovo plastový asi nikdy nepoužila, ale bohužel to odpovídá realitě. Lžička k jídlu je, no však vy víte z čeho.
Teplá voda excluded
Tohle byl šok hlavně pro Metodika. Já se snažím toho na něj moc nevykecávat, protože to nemá rád, ale pravdou je, že je to tvor sprchový. Ve sprše vydrží i půlhodiny a vůbec mu nevadí, že na vás už teplá voda nezbyde. Tady ovšem není jakou teplou vodou plejtvat, protože tu žádná není. Ze všech kohoutků na Niasu zkrátka a dobře teče jen studená voda. Není tak studená, jako ji známe v Evropě, podle mě se to dá v pohodě vydržet a po celém dni ve 32 stupních jsem to i vítala, ale milovník horký vody si asi bude chvilku zvykat. Vysvětlení pro to má Arif jednoduchý – na ostrově vůbec nemají vybudovaný systém na ohřev vody.
Na skútru kolem ostrova za 60 Kč a místní pravidla provozu
Podezíráme s Metodikem Indonéskou vládu, že řidičák vydává automaticky k narození. Nedovedeme si totiž jinak vysvětlit, že tu řídí všichni, kdo už vylezou na skútr. Snažili jsme se taky přijít na nějaká pravidla provozu, ale skončili jsme jen u následujících pěti:
- Helmu si nasadíš jen od pondělí do pátku od 7-17 hodin, by tě policajti nechytli. (ano, v pět hodin končí policajtům směna)
- Jinde než v zatáčce do kopce nepředjedeš.
- Než začneš předjíždět, zatroubíš!
- Na skútr naložiti pětičlennou rodinu umíš
- Domácí zvířata, vodní živočichy i dobytek na skútr naložiti můžeš.
Aby toho nebylo málo…
…jezdí se tu vlevo. A když jste west pople, hodně se na vás troubí, mává a sem tam si s vámi chce za jízdy samou radostí i někdo plácnout. Já bych plácla, ale jedině sebou na zem, takže jsem trapně zůstala u mávání.
Jinak já skútry nikdy nemusela a na začátku jsem Metodikovi moc nevěřila, že to umí řídit, ale teda povim vám, je to boží. Takový malý prdítko a doveze vás to za chvíli úplně všude, třeba i kolem celýho ostrova. Ten mimochodem můžete objet za 60 Kč, protože benzín je tu levnej. Jenom pozor na psi, děti, slepice a další překvapení, který do silnice nekontrolovaně vbíhaj. Místní mají taky ve zvyku stavět zpomalováky, a to buď z kusu palmy nebo z betonu. A pokud je ve vesnici slavnost, dají doprostřed silnice třeba židli, na kterou někoho posadí, abyste už z dálky viděli, že se něco děje a máte ubrat. Jo a ještě jedna zajímavost na závěr, kterou bychom mohli v Česku vyzkoušet. Ačkoliv tu na sebe všichni troubí, nejsou k sobě neohleduplní a když zrovna nemůžou do zatáčky i do kopce někoho předjet, prostě počkaj. Namaste.
Vzácnost nebo atrakce?
Běloši jsou na Niasu neobvyklost, protože tu není turismus. Hodně lidí se s vámi chce vyfotit nebo si alespoň plácnout, aby to pak doma mohli vyprávět dětem a kamarádům. Lidé jsi tu milý, usměvavý a v jádru opravdu hodný. Je proto úplně zbytečný jim kazit radost z pár fotek, který vás stojí jen úsměv, zatímco je většinou velkou odvahu se vás zeptat. Je akorát potřeba počítat s tím, že se nejspíš objevíte na zdi jedné ze sociálních sítí a pokud jim řeknete i svoje celé jméno, přidá si vás na Facebooku celá vesnice. Pořád je to ale v rámci mých mezí něco, co ráda udělám a žádosti pak akorát smažu 🙂
Ale taky to může zajít tak daleko, že mezitím, co si čtete na terase hostelu, dorazí parta mladých holek a začne si vás fotit a natáčet. A to už prostě taková zábava neni, obzvlášť, když je poprosíte, aby to nedělaly, což je jim pro smích a znovu na vás namíří telefony. No, nebudu vám lhát, prostě jsem je z tý terasy slušně vyhodila, protože opic v pralese na focení maj dost.
A pak je tu poslední věc, která spíš, než že se nám nelíbí, nám přijde fakt nebezpečná. Lidé na nás za jízdy pokřikovali nebo troubili. To nám prostě nepřijde chytrý, protože jsme se několikrát tak lekli, že jsme z tý motorky skoro spadli. Těžko to ale vysvětlovat někomu, kdo už je 200 metrů z vámi. Tak to píšu alespoň sem, ať z tý motorky náhodou neslítnete, až třeba na Nias jednou pojedete.
Internetu zdar a běda, když je bouřka!
Tohle je prostě fakt a nedá se s ním nic moc dělat. WiFi na Niasu znali jen ve dvou kavarnach, jinak nikde. Balíčky internetu ale koupíte za pár korun, a protože telefon tu mají všichni, koupíte internet v každé trafice. 17-23 GB internetu stojí 125 000 Rp, v přepočtu je to 186 Kč, směšný oproti českým tarifům, že? Když je bouřka, nefunguje internet vůbec a může se klidně stát, že není 2 dny žádný signál. My a naše rodiny jsme z toho byli trochu vyplašený, ale místním to nijak nevadilo a třetí den ráno signál opět naskočil, tak co se stresovat, žejo…
Pes je tu svým vlastním pánem
Pojem moje a tvoje se tu moc nenosí. Ploty u domů nenajdete, naopak deset cizích dětí u vás doma klidně ano. A stejně je to i se psy. Jsou všude a každej má svoje území, na který málokdy pustí cizího psa. Ale vlastnit tu psa, dát mu obojek nebo dokonce vodítko, je na Niasu nemyslitelný. Arif jednoho psa zachránil a druhý k němu přišel sám, takže si je nechal, ale oba spí venku a po okolí si choděj, jak se zlíbí jim, ne páníčkovi. Na začátku jsem z toho měla respekt – většinou jsou to oříšci, velký asi ke kolenům, takový zmuchlaný a s vyceněnejma zubama štěkající na všechno cizí. Pravdou ale je, že se spíš báli oni nás a sáhnout na sebe stejne nenechali skoro nikdy.
Anti-co? A trocha toho turismu.
Tohle bych sem asi neměla psát, ale slíbila jsem vám nic než pravdu, takže něco málo ke covid situaci na Niasu. Covid tu znají jen proto, že jim zastavil ten minimální turismus, který tu měli. Minimální znamená, že přiletělo ročně cca 150-200 surfařů, kteří tu dělali sice velký, ale z turismu jinak jediný zisk. Na Niasu nenajdete turismus tak, jak ho znáte z Evropy. Hostelu na ostrove je pomalu, jednim z nich byl i ten nas – Salty Dog Hostel. Přičemž pokoj, tzv. Dorm, znamená místnost bez oken s prostorem na spaní, oblečení, s klimatizací a koupelnou. Na severu ostrova, kam jezdí již zmíněný surfaři, najdete Bungalows – místo na přespání s moskytiérou a místem na uložení surfů. Koupelna a záchod jsou vždycky zvlášť a boží výhled na krásnou pláž je spolu s vynikajicí snídaní v ceně. Ale to je vše, na mou duší, na psí uši. Žádnej hotel, homestay nebo bed and breakfast, jak si pod turismem a ubytováním představujeme. A protože před rokem a půl vláda pro jistotu zakázala turismus, covid tu místní lidí osobně neznají.
Faktem je, že:
- Na ostrově je asi 5 nemocnic a všechny jsou prázdný.
- Kdyby tu někdo nebo víc lidí najednou začalo umírat, velmi rychle by se na to přišlo. Místní lidé drží hodně pospolu, starají se o sebe navzájem a tohle by se po ostrově rychle rozkřiklo.
- Local guy Arif, majitel hostelu, pracuje pro místní úřad a i podle něj tu covid vůbec nemají.
- Objeli jsme celý ostrov a já se na covid záměrně všude ptala. Místní se vždycky jen smutně usmáli, protože jim vzal část příjmů, ale jinak tvrdí, že tu vůbec není.
- Kamarádka Šárka, která dlouhodobě žije na Bali, psala, že tam covid taky nemají.
- Ostrov se ale kompletně uzavřel a smí se tam jen s očkovacím covid potvrzením a PCR testem.
No, to bychom měli jednu stranu mince. A pak je tady ta druhá – testování. Na Niasu nejsou žádný restrikce, takže se tu vůbec netestuje. Když ale chcete odletět z Niasu na jiný ostrov, potřebujete pro leteckou společnost antigenní test. V praxi to znamená, že jsme dali 150 000 Rp Arifovi, kterej je odnesl někam na úřad spolu s našimi pasy. O den později jsme v ruce drželi papír, kterej říká, že jsme negativní, a teď přijde to nejlepší, s datumem od zítra! My tomu s Metodikem interně říkáme Indonesian thing – prostě zázrak po indonésku, kterej je lepší jen přijmout a neřešit. Obzvlášť, kdy je vám k užitku. Ten papír sem dávat nebudu, to mi přijde za hranou a navíc jsou tam naše údaje. Nechci to ani hodnotit, je to prostě fakt. Nicméně když jsme cestovali na Nias, potřebovali jsme PCR testy dva a ty teda zfalšovaný nebyly.