Je libo sim kartu?
Karanténa nám skončila pátý den po příjezdu. A jelikož jsme se shodli, že to tu z okna vypadá docela dobře, prodloužili jsme si pobyt o jednu noc a v pondělí 19. 4. ráno jsme vyrazili do města.
Co jsem zatím nezmínila je, že jsme při příletu podcenili řešení sim karet v domnění, že si je koupíme kdekoliv ve městě za pár korun. Koupíte, ale budou vám fungovat jenom pár dnů a když si nezaregistrujete imei číslo telefonů, tak vám je po čase vypnou – simky i telefony. Tak zněla první z verzí, kterou jsem našla na těch internetech. Druhou mám od kamarádky Šárky, která už několik let žije na Bali – koupíš a voláš, znělo z Bali naprosto nevěřícným hlasem na to, že bychom měli cokoliv registrovat natož platit za vlasní telefon. To je pro změnu třetí verze z naší hotelový recepce, přičemž platba je daní za přivezený telefon a odvíjí se od jeho původní ceny. Mít Nokii 3310, docela bych se všem daním smála, ovšem s iPhony mi to už tak vtipný nepřišlo.
A tak jsme vzali rozum i peníze do hrsti, na recepci poprosili o taxi do prodejny společnosti Telkomsel, jejíž sim karty jsme našli jako nejdoporučovanější s ohledem na datové pokrytí, a vyrazili jsme. Mimochodem na taxi mají v Jakartě aplikaci a doporučují jezdit jenom se společností Blue Bird, s nikým jiným. V prodejně nám pomohl mladší týpek – vysvětlil nám, že registrace čísla imei je opravdu nutná v případě, že tu budeme dýl, jak 60 dnů, že stojí 150 tisíc rupií a že nám jí může prodloužit na dálku, když mu napíšeme na e-mail. Jestli je to pravda, to zjistíme, až nám vypnou telefony, říkala jsem si v duchu a Metodikovi nahlas česky. Ale s vděkem, že umí klučina anglicky, že nám všechno vysvětlil a snad nekecá a registroval telefony a nechtěl daň za drahý jablko a – no, prostě mi to přišlo jako rozumný řešení.
Hlavně to na začátku nepřepálit
Z prodejny jsme vyrazili pěšky do čínské čtvrti. Minuli jsme několik ambasád, krásný monument Monas, Museum Nasional Indonesia a jeden ze šesti indonéských královských paláců Istana Merdeka. To vše bohužel jen z dálky, protože covid. Mezitím jsme si vyfotili místní mrakodrapy, zvládli jsme přejít čtyřproudou silnici i několik přechodů pro chodce, za což jsem na nás nezvykle hrdá vzhledem k dodnes nepochopeným pravidlům provozu, rozdali jsme asi 17 selfíček a zhruba po dvou hodinách jsme dorazili do cíle.
K těm rozdaným fotkám – i napotřetí jsem si myslela, že nás kolemjdoucí prosí, abychom vyfotili my je, ne že se chtějí fotit oni s náma, upocenýma turistama z Prahy, než mi došlo, že jsme tu široko daleko jediní světlé pleti. No, pojďme si to klidně otevřeně přiznat – prostě úplně bílý a jiný, ale o strastech i radostech světlého turisty až v dalším článku.
Čínská čtvrť
Malé město uprostřed města, plné úzkých uliček, přeplněných jídlem všech vůní, velikostí i barev. Lidé usměvaví a značně překvapení, že vidí turisty, povykovali a smáli se nám, ale tak nějak slušně a mile. Uprostřed čtvrti jsme objevili velké centrum, kde jsme si koupili první ledový kafe v Indonésii, který jsem já, nejpomalejší kavárník všech dob, vypila za pár vteřin a dál jsme procházeli jednu uličku za druhou.
Kota Tua
Po procházce v čínské čtvrti jsme pokračovali do Kuta Tua. Staré koloniální město s holandskou architekturou, malými kavárnami, několika muzei a poštovní budovou jakoby vůbec nepatřilo do zaprášené a rušné Jakarty. S turisty to musí být opravdu nádhera, my jsme všechno prošli opět jen zvenku.
Když chce Jelen k moři…
…prozkoumá Metodik Google mapy, abychom tam došli, přece. A studoval je metodicky tak pečlivě, že jsme se k moři dostali asi o 3,5 hodiny později. Mezitím jsme prošli ty části města, kterýma neprojíždí ani ostřílení místňáci autem, abychom si v jedné ze slepých uliček zaprášení a uchození zbaběle zavolali taxi. No a dál už to byla cestovatelská klasika – výhled na moře, pláž jako korálek, večeře v restauraci a padnutí do polštáře ústy napřed. V tom posledním kroku žádnou romantiku nehledejte, to bylo čistým vyčerpáním. Předtím jsme si sice jen ztěží, ale stihli zabalit a nařídit budíka na 4:30, abychom v 7:40 stihli letadlo na ostrov Nias.
