Průvodce indonéskou kuchyní

Denní režim a jeden domek

Ať už půjdete kamkoliv, na snídani je potřeba si přivstat. Indonésané vstávají kolem šesté ráno a snídaj nejpozději v osm, takže když dorazíte v devět, nic už na vás nezbyde. Na oběd se chodí kolem jedenácté, pak mají hoďku až dvě šlofíka, a pak zase pracují. Na večeři naopak není pozdě nikdy, takže i v jedenáct hodin večer seženete všechno, na co máte chuť. My ji měli většinou na Pegal [pečal] a to rovnou na ten nejlepší od muslimské paní. Fotka jejího domku níže bohužel není ilustrační. Takhle kuchařka toho nejlepšího jídla na ostrově skutečně bydlí. Jeden Pegal stojí 13 000 Rp = 20 Kč. Asi tušíte kde a s jakou radostí jsme dávali největší spropitné.

Jídla, která na Niasu nejvíc frčí

Nasi Gurih – rýže uvařená na páře z vody a kokosového oleje, smažené nudle, vajíčko, okurka s rajčaty a chipsy z rýžové mouky
Nasi Goreng – rýže smíchaná s mrkví a zelím, okurky, rajčata, vajíčko na jakýkoliv způsob a chipsy
Pegal – nudle, omáčka z arašídů, svařená rýže a zelenina
Mie Goreng – smažené pálivé nudle, dochucené nějakou omáčkou, co je právě po ruce, zelenina
Sate – kuřecí maso na špejli v omáčce všech chutí

Jídlo s sebou vám místňáci zabalí do palmového listu a papíru. Když se posadíte do pouličního stánku, dostanete jen lžíci a vidličku, nože na Niasu nepoužívají.

Sweet little something

Na Niasu kromě pálivých jídel milujou taky sladký, takže smažený koblihy nebo palačinky z rýžový mouky plněný kokosem nejsou výjimkou. Možná jste si všimli, že se všechno smaží. Je to proto, že troubu na Niasu nikdo nemá a usmažit jídlo je nejrychlejší způsob přípravy. Výjimkou tedy bylo, když jsme našli paní, která koblihy plněné kokosem dělala ne páře. Ze sladkého jsem tu nic lepšího nejedla a cena jedné koblihy byla 2 000 Rp, tedy 3 Kč.

Trhy

Jste-li introvertní tichý knihomol s citlivým nosánkem, nebudou místní trhy nic pro vás. Překřikování, rozličný vůně, smích, handrkování a především smlouvání jsou základem úspěšného obchodu na pouličním marketu. Smlouvání doporučuju obzvlášť, protože co není psáno, není dáno. Kde není cena, vždycky smlouvejte, jinak vás místní oškubaj, jak králíka. Někdo ze srandy, aby se vytáhl před kámošema a další proto, že jste ochotni za ten ananas opravdu zaplatit 30 tisíc rupií, namísto dvanácti. Nechtějte ale místní lidi oškubat pro změnu vy – nejsou hloupí a když budete chtít jejich zboží podplatit, jednoduše vám ho neprodají.

A kolik to na Niasu stojí?