Maličky a rozbitě
Letadlo z Jakarty neletělo na čas, což je tu ale u vnitrostátních linek běžný, a tak jsme s omluvnou sváčou od letecké společnosti Garuda čekali na letišti. Zatímco Metodik pracoval, já tiše obdivovala lehkost s jakou všechna ta obrovská i menší letadla přistávaj a odlítaj, přemýšela jsem, kam asi letí, koho nesou a za kým.
Po dvou hodinách čekání jsme strávili dalších 40 minut v autobuse na dráze přímo před letadlem. To vypadalo maličky a rozbitě vzhledem k tomu, že před jeho čumákem postávala celá posádka a pár dalších lidí s nářadím a jakýmsi papírovým plánem rozprostřeným na zemi. Hele, jestli to budou opravovat teď a tady, tak já klidně počkám na zítřejší letadlo, špitala jsem s hrůzou Metodikovi, mezitím co se venku všichni dohadovali, kde udělali soudruzi chybu.
Na palubě jsme my i dalších 8 cestujících dostali další jídlo, ačkoliv jsme letěli jen hoďku a půl a letušky, poslední anglicky hovořící bytosti, se kterýma jsme se měli tu čest na další dva měsíce setkat, se o nás staraly přímo královsky. Pod námi zatím ubíhala Sumatra, plno malých i větších ostrovů a jedna brilantní románová kronika.
Hlavně nenápadně
Po přistání na ostrově Nias jsme vystoupili přímo na dráhu před skromný letiště, na kterým začalo něco, co mě nikdy předtím nenapadlo si ani představit. Nebylo nás tam moc, ale běloši jsme byli jediný, já navíc v šatech nad kolena, logicky přece v těch 35 stupních, říkala jsem si omluvně, zatímco jsem všechny naše papíry podávala paní zahalený od vlasů po kotníky. Metodik se mezitím rozhodl, že zjistí, kde na nás čeká řidič, aby se po chvilce vrátil a řekl, že všude. Aha, to nás jako naporcujou už tady, jo? Ptala jsem se ho pobaveně. No, minimálně to tak vypadá, protože už nás tam všichni znají jménem a chtějí nás svézt, odpověděl Metodik se smíchem jemu vlastním, zatímco se otevřeli dveře a já spatřila asi 10 týpků pokřikujících: “Maeeek, Miaeelaa” a cosi indonésky. No, dobrá, tak aspoň, že jsme doletěli sem, povídám Metodikovi, beru si od milé paní naše papíry, nandaváme batohy a odvážně jdeme ven najít Hopiho, našeho řidiče.
Hopi jel jako drak, ačkoliv místním silnicím chybí okraje, o svodidlech nemluvě. Překvapivě na silnici mají středovou dělící čáru, ale vypadá to, že se o ní v autoškole místním nikdo nezmínil. Nebo tu nemají autoškoly, poznamenal Metodik. To by odpovídalo, protože řídí všichni – mladí, velcí, tlustí, tencí, a fakt se s tím moc… No, prostě jedou! 🙂
Jen tak to minout
Cestou míjíme všechno to, co jsme si neuměli vůbec představit. Rodinné hrobky v těsné blízkosti domků, většinou udržovanější než samotné obydlí, děti hrající si před chatrčí se špinavou panenkou, kusy dřeva nebo rovnou s hořící pochodní, spící psy na krajích i uprostřed silnice, honosné kostely na kopcích i ty staré dřevěné a děravé, do kterých už nikdo nechodí. Shrbené starší ženy na rýžových polích s turbany na hlavě, znuděné muže, ženy i starší děti ve stínu jejich obchodů s benzínem, cigaretami, drogerií i tím nejlepším jídlem, které jste kdy měli. A nakonec všudypřítomné odpadky. Když je vesnice bohatší tak v provizorních koších, a když není, a ona většinou není, tak podél silnic, domů, kostelů, škol – prostě všude, kde je někdo odhodí.
Salty Dog Hostel
Dvouhodinový údiv zpoza černých skel klimatizovanýho auta vystřídalo malebný prostředí hostelu, s úsměvem od ucha k uchu nás přivítal jeho místní majitel Arif, dva Američani, Rakušanka se Švédkou, Francouzský pár, pes, tři kočky a terasa s výhledem na moře. Po příjezdu jsme se ubytovali, užili si studenou sprchu a šli na procházku kolem pobřeží.
