Ticho na ostrově Sibaranun

Riskli jsme to

Po první zážitkový dovolený jsme se s Metodikem rozhodli, že risknem další výlet. Kousek od Niasu leží Telo Islands, jedno z nejnavštěvovanějších sousotroví Indonésie. Ubytování tu seženete od 350 Kč za noc, ale převládají luxusní resorty s cenovkami nad deset tisíc korun za noc. Součástí Telo Islands je i ostrov Ostrov Sibaranun, kam jsme se na 3 dny uklidili my.

Jasná volba

Na Sibaranunu máte tři možnosti ubytování. První z nich je Telo Island Lodge, který jsme ale úplně omylem našli až po příjezdu na ostrov, a navíc tam právě probíhala rekonstrukce. Další možností je místní rodina, která provozuje Telo Tahas – domky u pláže s božím výhledem na moře a další ostrovy. Majitel ale na WhatsApp zprávy reagoval jednou za tři dny a navíc nerozuměl moc dobře anglicky. To by nám vůbec nevadilo, anglicky na Niasu umí málokdo. My ale věděli, že loď z Niasu může mít zpoždění a potřebovali jsme někoho, s kým se můžeme operativně domlouvat. Vybrali jsme proto třetí variantu – Telo Island Surf House. Na Instagramu jsem našla jejich profil a napsala jim.

Druhý den se mi ozval Mick, správce profilu, a vysvětlil, jak to celé funguje

z Niasu pojedeme lodí na ostrov Telo, kde nás vyzvedne majitel ubytování Andreas
dál pojedeme společně na Sibaranun menší loďkou
ačkoliv je sezóna, nemají kvůli covidu hosty, takže nám nabízí mimo sezónní cenu: 300 000 Rp za osobu a noc, tedy 450 Kč
v ceně je jídlo 3x denně a cesta malou lodí z Telo na Sibaranun a zpět
ubytování je hned vedle místní vesnice, starat se o nás bude právě Andreas
taky potkáme jeho bráchu Doma, kterej nám s čímkoliv pomůže
jídlo nám každý den připraví Andreasova žena

Co víc si přát, říkala jsem si tajně, abych to nezakřikla, a utíkala nás naprosto neminimalisticky zabalit.

Na vlnách

Zjistit, kdy z Niasu odjíždí loď, nám dalo docela zabrat, ale naštěstí nám pomohl Arif. Jestli na Niasu někdy budete, je lepší do přístavu rovnou zajet a zeptat se, jak a kdy to jezdí. My zjistili, že na Telo plujou dva typy lodí – pomalá a rychlá. Pomalá jede v pondělí, středu a pátek, jedna cesta stojí 50 tisíc Rp, tedy v přepočtu 80 Kč a trvá cca 6-7 hodin. Rychlá loď jezdí v úterý a ve čtvrtek a za rychlost si připlatíte, protože stojí 210 000 Rp, tedy 315 Kč. My si rádi připlatili, protože jet 3 hodiny místo sedmi nám přišlo, no, rychlejší 🙂

V den odjezdu je potřeba být v přístavu o 30 minut dřív a koupit lístky. Díky Arifovi jsme všechno zvládli, těsně před třetí odpoledne našli svoje místa na palubě a za další půlhodinu jsme vypluli. Vybrat rychlejší ferry se ukázalo jako dobrej nápad, co se času týká, ovšem Metodikův žaludek by možná radši zůstal na pevnině. A tak Metodik celou cestu místo na moře, koukal na animovanou pohádku v televizi před sebou.

Andreas, jeho rodina a Surf House

Po příjezdu na Telo jsme vystoupili s davem do přístavu a čekali jsme. Jestli se chystáte do Indonésie a někdo vás má někde vyzvednout, budou vás chtít nakonec vyzvednout a svézt všichni, takže jen tak stát a čekat na toho pravýho, který zná vaše jméno, se nám osvědčilo. Za chvilku za námi přišel asi patnáctiletej klučina, zeptal se, jestli jsme Michael a Marek, vychrlil ze sebe, že na nás Andreas už čeká a zavedl nás na malou loď, kde už opravdu čekal Andreas. Za 30 minut už jsme dojížděli k malými ostrovu a za další půlhoďku jsme si vybalili v úplně prázdným Surf House. Andreas nám vysvětlil, že jsme po roce půl prvními hosty a že už se tu na nás všichni těšili. A byla to pravda, protože postupně přišla jeho manželka, sestra, děti, brácha Domi a plno dalších lidí, které už si jménem nevybavím. Bylo to moc milý a Surf House byl opravdu velkorysej, co se prostoru, výhledu i vybavení týká.

A od teď už nic

Původně jsem k Sibaranunu chtěla jen napsat, že to byla nejkrásnější dovolená, jakou jsme zatím oba měli a nic moc dalšího. Ale přišlo mi škoda nepodělit se o základní informace, takže tu nahoře jsou.

Dál už bude jen ticho a fotky.

Na Sibaranunu totiž nebyl skoro žádnej signál, natožpak internet, takže jsme si tři dny četli, obcházeli ostrov, jedli výtečný jídlo od Andreasovy ženy, koukali na moře, šnorchlovali a povídali si. Byla to skoro čistá nádhera.

Děkujeme, Micku, Andreasi & celá široká rodino

Micka, se kterým jsem si psala na instagramu, jsme na ostrově nepotkali. Je to totiž Australan a teď je doma. Celý Surf House byl před lety jeho nápad, a tak pomohl Andreasovi procestovat Indonésii, naučil ho anglicky a spolu postupně celý Surf House postavili. Když budete ohledně pobytu cokoliv potřebovat, odpoví vám na e-mailu i na sociálních sítích právě Mick. Ale myslím, že po přečtení všech podrobných informací na nových stránkách Surf House už stačí si jen zabalit a koupit letenky.

Andreas a jeho rodina se o nás starali opravdu královsky. Celý Surf House jsme měli pro sebe, samozřejmostí byl barel s pitnou vodou i čaj. Překvapila nás akorát jedna věc – na ostrově není žádná elektřina. Místní vesnice má jen jeden velký generátor, který zapínají ráno od 10-11 hodin a to samé večer. Powerbanka se tu určitě neztratí, ale taky není od věci jí omylem zapomenout, a jen tak tu být…