Výstup na Rinjani – cesta do základního tábora

Green Rinjani

Že bychom rádi šli na horu jsme věděli už na Niasu, kde nám o o ní vyprávěla kamarádka Ema. Finálně jsme se rozhodli v letadle, odkud jsme Rinjani obdivovali. Hora má 3 726 m.n.m. a nemůžete na ní vyjít sami. Ze zákona potřebujete průvodce, a pokud nechcete cestou vypustit duši, tak ideálně i nosiče, kteří vám vezmou věci.

Od Emy jsme dostali kontakt na společnost Green Rinjani, která nabízí kompletní servis:

3 dny v národním parku a vstupní poplatek
řidiče s autem, který vás přiveze odkudkoliv na Lomboku do prvního ubytování a pak vás dopraví zpět
ubytování v předvečer začátku celého výstupu, večeři a snídani
průvodce, který je za vás po celou dobu zodpovědný
dva nosiče, kteří nesou
jídlo na 3 dny, stany a spacáky
jídlo na 3 dny a vodu na první den

Ozvali jsme se jim přes WhatsApp, zjistili jsme cenu pro dva, program, a domluvili se, že pro nás řidič dorazí ve čtvrtek po obědě.

A tak jsme si vzali v práci dovolenou, zabalili se, a s moc milým řidičem vyrazili na druhou stranu ostrova. Ačkoliv má Lombok oproti Niasu velmi dobrou infrastrukturu, silnice kolem hor tu není, takže cesta z Kuty do vesnice pod Rinjani trvala 5 hodin. My si ji zpestřili zastávkou v Banjoer coffee, který jsme našli, světe div se, podle Google reviews. Parta mladejch kluků vám udělá opravdu výborný cappuccino za 20 00 Rp, a když budou mít zrovna čerstvou kombuchu, určitě ochutnejte i tu, je skvělá! A nezapomeňte je pak ohodnotit na Google – budou vám opravdu vděčný, protože je pak najde víc lidí, což si jejich úsilí a kafe zaslouží.

Po dlouhý cestě jsme dorazili do ubytování s opravdu nádherným výhledem na údolí i moře. Dostali jsme skvělou místní večeři, seznámili jsme se s Yusufem, který nás povede, a s nosiči Kamarem a Andreasem, kteří ponesou naše věci. Šmarja, vždyť jsou menší, jak ty, povídám Metodikovi s nevěřícným údivem, že nám jeden z nich ponese stan, vodu, jídlo, spacáky, vařič a ještě jeho vlastní věci. Přála bych vám vidět, jak se teď směju, ale pojďme tam nahoru na horu postupně.

Původní domluva…

…byla, a klasicky se někde mezi Kutou a Rinjani změnila. Původně jsme měli jít nahoru s průvodce a nosiči jen ve dvou, ale v bungalovu jsme zjistili, že budeme čtyři. My dva a pár z Ruska. S Metodikem nám nevadilo, že půjdeme čtyři, problém byl, že nám to nikdo neřekl a skásli nás za dva, tedy o milion rupií víc. To jsme ale rychle vyřešili s majitelem, protože jestli o něco Indonésan v podnikání nestojí a nemůže si to mnohdy ani dovolit, je to špatná pověst. Když se vám něco takovýho v Indonésii stane, nekoukejte na to naší Českou optikou, že vás chtějí okrást. Až vás tu někdo bude chtít okrást, nenajdete před kavárnou svůj bike, ale to je vše. Stačí se zeptat a domluvit.

Formality a jeden black list?

Ráno jsme vstávali v 6:30, abychom posnídali a v sedm vyrazili na korbě většího auta na medical check. V budově podobné garáži vyplníte papír, že jste zdravotně v pořádku, změří vám teplotu, puls a můžete vyrazit do oficiální kanceláře parku. No a nebyl by to výstup na Rinjani bez typical Indonesia thing, tedy bez situace, který nerozumíte, ale nic s ní nenaděláte, jestli tu chcete fungovat. A my na Rinjani chtěli, takže jsem pánovi za přepážkou odkejvala, že nahoře nebudeme spát dvě noci, ale jen jednu, ačkoliv to byla lež. Být v parku dvě noci je totiž nezákonný. Údajně, když vás chytí strážce, vyhostí vás ze země a umístí vaše jméno na black list, kde budete dalších 6 let. Pán za přepážkou se samozřejmě ptal jen formálně.

Tak, to bychom měli, povídá Yusuf a plácá si se mnou, zatímco to Metodik vysvětluje překvapenýmu Nikolajovi s Valentýnou z Ruska. Jsou tu teprve druhej týden, takže jejich vyděšeným výrazům z black listu rozumím.

Nahoru pod horu

První a jedinej fuck-up, kterej jsme bohužel i naštěstí zjistili těsně před začátkem hiku byl, že Andreas s Kamarem neponesou naše osobní věci. A tady je potřeba smeknout před Metodikem, protože neřekl ani popel, zbavil nás druhýho batohu, kterej nám auto odvezlo zpátky do ubytování a tu velkou zelenou krosnu s našima věcma nosil celý 3 dny. Neměli jsme toho moc – většinu oblečení jsme měli na sobě, ale kdybych se na tohle víc doptala, měli bychom dva menší batohy a věci bychom si rozdělili.

No a pak už jsme jen šli.

První den z 919 m.n.m. do 2 610 m.n.m. Což by asi byla pohoda, kdybychom předchozí 3 měsíce místo chůze nejezdili všude na biku. Takže pro mě osobně byla první třetina čirý peklo bez možnosti se schovat před sluníčkem. Cesta na Rinjani se dělí na tzv. positions, zkráceně pos I – III. Součástí každého odpočívadla jsou přístřešky a zázemí pro vaření. Je dobrý se tam zastavit, najíst, napít a odpočinout. V position II jsme se díky Kamarovi s Andreasem naobědvali tak královsky, jak to jen v horských podmínkách šlo a díky Yusufovi jsme si přestali stěžovat na vedro.

Don’t be sad, it’s your vacation – nemrač se, vždyť máš dovolenou, povídá nám a má pravdu, takže jsme nakopli svoje líny nohy i hlavu a šlo se.

Od position II mě hike začal konečně bavit. Prašnou cestu vystřídaly kameny nebo kořeny stromů, a tak mohl člověk zaměstnat celý tělo. No a taky koukat. Jak se kolem proháněj mraky a v nich ptáci, po ohořelých stromech, který tu za sebou nechávaj občasný ohně, i jak přírodu změnilo zemětřesení v roce 2018, což nám vždycky Yusuf moc pěkně vysvětlil a ukázal.

Base camp

Je dobrý vědět, že guide za vás má po celou dobu hiku zodpovědnost a vede vás. Yusuf nastavil fajn tempo, ale Nikolaj s Valentýnou ho moc nestíhali, takže jsme na ně na začátku hodně čekali. Jenže Metodik čekání všeobecně nemusí a já potřebuju jít, abych neztuhla. V position III nám Yusuf řekl, že je to nahoru do základního tábora ještě dvě hoďky, ale že to jde vyjít i za hodinu a půl. Se souhlasem Yusufa jsme s Metodikem vyrazili sami a za tu hodinu a půl jsme do 2 610 m.n.n. opravdu došli. Z jedné strany náš základní tábor obklopoval výhled do údolí s rychle se střídajícími mraky a z druhé jezero, ke kterému sejdeme zítra.

Mezitím už dorazil i Andreas, kterej si z nás dělal po cestě srandu, že jsme opravdu rychlý, a že musí zrychlit, aby nám stihl postavit hotel. Tak tady říkají stanu s výhledem, kterej předčí opravdu málo co. Andreas nám nahoře vyměnil prázdnou flašku za plnou osvěžující vody, rozprostřel nám karimatku a během pár minut postavil stan. Pomoct nechtěl nikdy s ničím.

Do třiceti minut po nás dorazil Yusuf s Nikolajem a Valentýnou. Spolu s nosiči začal Yusuf dělat večeři, která byla opět skvělá a hlavně teplá. A ten výhled u ní!

Pak jsme se pobavili o tom, co nás vlastně čeká pří výstupu na horu, pokecali s další partou lidí, které vedli jiní průvodci a šli spát. Druhý den mě jedna holčina s foťákem poprosila o e-mail, aby mi za pár dní poslala fotky, který v základním táboře udělala.

Ve výšce 2 610 metrů nad mořem je v noci zima, ačkoliv jste v Indonésii. Taky tam panuje ticho, který se dá poslouchat až do rána. Je to to ticho, který slyšíte i přes vítr, kterej se opírá do vašeho stanu za všech stran. A nakonec jsou tam vidět hvězdy, který svítí tak, že se vám spát vůbec nechce. První den jsme ušli 10,40 kilometrů za 4 hodiny a 21 minut s převýšením 1 595 metrů.