Výstup na Rinjani – hora a její jezero

Výstup na Rinjani –⁠ Hora a její jezero

Nahoru na horu, někdy mezi druhou a čtvrtou ráno

Ve 2 hodiny nás vzbudil nařízený budík a šrumec kolem. Ze spacáku se nám nechtělo, ale Rinjani už netrpělivě čeká, takže vylejzáme a vděčně pijeme horkej čaj, kterej připravili Andreas s Kamarem. Oblíkáme se do všeho, co máme a na poslední chvíli bereme do ruky malej spacák, ať si máme nahoře na co sednout a vycházíme.

Prvních dvacet minut stoupání je v pohodě. Cesta je pevná, kolem jsou stormy, trochu šplháme, občas čekáme, protože jsme nevyšli první a nad námi se někde někdo zaseknul a občas se navzájem hledáme mezi obrovskými kameny, ale jinak nic dramatickýho. Stačí si svítit čelovkou pod nohy a neztratit Yusufa.

Což není tak těžký, protože zastavil, aby nám vysvětlil, co nás čeká teď. Kolem je pořád tma, ale pevná cesta pod nohama se nám postupně změnila na malý kamínky, který dost kloužou.

Stojíme pod strmým svahem, který se nedá nijak obejít – jedinou variantou je zabořit se do nespočtu prašných kamínků a nějak se tam nahoru vyškrábat.

Tahle část má asi třicet minut, říká Yusuf. Nejdřív se zabořujem málo, v polovině kopce víc a ke konci už si pomáháme rukama, abysme s každým zabořením nesjeli o několik metru níž, což se nám ne vždycky daří. I tuhle část ale zvládáme docela v klidu a jenom trochu u toho nadáváme, že je nám v tom všem oblečení vedro. Nahoře v sedle nás je nás ve tři ráno asi dvacet a všichni tiše odpočíváme.

Ticho

Cesta do dalšího sedla trvá hodinu a je oproti předchozímu škrábání se docela příjemná, až na ten vítr, kterej se tu najednou vzal. Všechny skupiny před námi postupně předcházíme, až za sebou v jednu chvíli už neslyšíme vůbec nic.

Ohlušující ticho mi ťuká na rameno a ptá se, jestli mám strach. Mám, připouštím. Přece je to už teď nejvýš, kde jsem kdy byla. Navíc je kolem jenom tma.

Ale je tu přece Yusuf a za námi asi 15 lidí, který se postarají o to, abychom tu nezůstali. Jsou čtyři hodiny ráno, když si v dalším sedle povídáme a Yusuf říká, že už jsou před námi jen dva úseky a každý má hodinu.

Když vycházíme na předposlední úsek, fouká už opravdu hodně. Metodik má na sobě funkční a obyčejný tričko, mikinu, lehkou bundu na běhání, tepláky a tenisky. Já mám tílko, funkční tričko, mikinu, vetrovku a dvoje legíny. Vím, že se to nechce ani jednomu z nás říct nahlas, ale je nám sakra zima. Už ne tak svižným tempem jdeme dalších 40 minut.

3 431 metrů nad mořem

Těch čtyřicet minut bylo posledních, který jsme ten den nahoru na Rinjani šli. Ve výšce 3 431 metrů, kde už mi byla nesnesitelná zima, jsem se zastavila a se slzama v očích všem řekla, že dál už nepůjdu. Po domluvě s Yusufem počkám o pár desítek metrů níž u kamenný stěny, kde jsem věděla, že tolík nefouká. Metodik to připustit taky nechtěl, ale zima mu byla stejná, a tak jsme těch 295 metrů pod vrcholem zůstali spolu.

Nevzdat to mě stálo 40 minut, během kterých jsem si moc přála, aby tolik nefoukalo. Abych měla víc oblečení, který jsem stejně neměla ani doma v bungalovu. Abychom šli dál. Ale ono tam nahoře opravdu fouká a my na to jednoduše vůbec neměli vybavení. Dál už nešla ani Valentýna, která s námi ale nechtěla čekat na východ slunce a vyrazila sama s čelovkou dolů. Neměla už si totiž co oblíct, zatímco my měli alespoň ten spacák.

Východ slunce

Je pět hodin a třináct minut, když stojíme nahoře pod horou zabalení do spacáku a koukáme, jak se sluníčko dere mezi mraky. Neulehčujou mu to stejně, jako nám to dneska v noci nedal zadarmo vítr. Ono ale nakonec vždycky vyjde a z tmavý, a pro nás vymrzlý krajiny, postupně dělá to nejkrásnější ráno v Indonésii. Tiše se omlouvám Metodikovi, že jsem to nedala až na horu, ale když vidím jeho fialově zmrzlý rty, tak se nám oběma musim spíš smát.

S vycházejícím sluníčkem postupně odkládáme vrstvy oblečení a opatrně scházíme dolů do base campu. Za světla by mě tudy nahoru nikdo nedostal, říkám opakovaně Metodikovi, kterej se taky nestačí divit, kudy, probůh, jsme v tý tmě všude šli. Po dvou hodinách jsme zpátky v základním táboře, kde zůstali ti, kteří se rozhodli nahoru nejít. Po dalších třech hodinách přichází Yusuf s Nikolajem a dalšíma. Když se všech ptáme, jaký to bylo, říkají většinou, že už ten poslední úsek za moc nestál a že jim byla nahoře opravdu velká zima. Vůbec si nás tam s Metodikem dneska neumim představit. Ale jednou jo!

K jezeru

Po snídani jsme pomohli Andreasovi s Kamarem složit stany, sbalili jsme si svojí krosnu a vyrazili dolů ke kráterovýmu jezeru. Cesta to byla opravdu vtipná, jelikož jsme potkávali cosi, co se chtělo jmenovat ferrata, ale bohužel to většinou nebylo ani ze třetiny přidělaný ke skále podél který to vedlo. My s Metodikem jsme se smáli a dávali si pozor, ale Valentýna s Nikolajem už se smáli o dost míň. Bylo znát, že pro celej tenhle výlet trochu přecenili svoje síly, ale moc bychom se nedivili, kdyby jim nějaká hodná indonéská duše řekla, že to bude pohoda na druhou, protože půjdou celou dobu po rovině.

Segara Anak

Neboli Dítě moře, je jezero ve výšce 2 000 metrů nad mořem, je hluboký až 200 metrů a má i horký prameny, ke kterým jsme taky došli. Cesta dolů byla krásná, ale jezero samotný nás zklamalo kvůli množství odpadků, který tam nechávaj turisti. U jezera jsme se naobědvali, chvilku si odpočinuli a vyrazili na druhou stranu hor. Valentýna, která pochopila, že jí čeká další stoupání, se pokusila přemluvit Yusufa, abychom spali u jezera a nahoru hor šli až zítra. Yusuf jí ale vysvětluje, že je nahoře málo místa pro tolik lidí, kteří tam zítra potřebují taky přespat. A tak se Valentýna sice trošku naprdla, ale nakonec si sbalila batůžek a vyrazila s námi.

Na kameni kámen aneb vidíš někde cestu?

Shodli jsme se s Metodikem, že úsek od jezera na druhou stranu hor nás bavil nejvíc. Obrovský kameny na začátku střídaly menší, pak jsme šli chvíli lesem, kterej se rychle proměnil ve spáleniště, prý kvůli přemnoženým anakondám, říkal Yusuf, kterýho jsem ale slyšela jen zběžně, protože jsem po slovu “anakonda” dost přidala do kroku. Při stoupání nás překvapily schody a další úseky, který se chtěly podobat ferratám, ale jejich provedení tomu opět nějak neodpovídalo. Kamar s Andreasem a našimi věcmi byli daleko před námi, protože od jezera vyrazili dřív a my byli pro změnu daleko přes Yusufem, kterej se trpělivě staral o nadávající Valentýnu s Nikolajem. Závěrečný schody se zdály nekonečný, ale stály za to.

Ubytování Na kopečku

Andreas s Kamarem už postavili stany do kterých odkládáme naše věci a tiše pozorujem zelenou krajinu se západem slunce nad balijskou sopkou Agung. O hoďku později už večeříme uvnitř stanu, protože venku fouká snad ještě víc, než včera. Zabalený do spacáků vděčně upíjíme teplej čaj od Yusufa a necháváme vítr nepravidlně lomcovat s naším stanem. Jsme nadšený z dnešního hiku a unavený tak, že si zapomínáme popřát dobrou noc.